Hmm..tak ted něco uvidíte!Dej si na blog!

15. července 2007 v 11:05 | Andrea Žočková |  dej si na blog
Jestli máte blog, zkopírujte si to na něj!!!! Prosím, nic to nestojí, zabere to jen pár minut vašeho času a pomůžete tím zvířatům na nichž byla testovaná kosmetika!
Takhle by vypadaly ženy, na kterých by se testovala kosmetika, tak jako na zvířatech... i když... myslím si, že by vypadali ještě hůř...
Zkopírujte si to prosím do blogu. Je to hnus.
zdroj:http://nezavirej-oci.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mišky Mišky | Web | 15. července 2007 v 16:35 | Reagovat

Ahojík!Pls hlásni pro mě na blogu www.zviratkaok.estranky.cz a taky na www.elishky.estranky.cz jsem tam jako Mišky....dík moc

2 Andrej.. Andrej.. | Web | 15. července 2007 v 23:01 | Reagovat

AHOJ..MUSIM RICT ZE MAS TEDA DOST SILNOU POVAHU-NEMYSLIM TO VE ZLYM ALE TO S TEMA PEJSKAMA V TY CINE..JA UZ MAM SLZU V OKU..

ASI TO TA ZABRAT DAVAT SEM TY SMUTNY VECI JA BYCH U TOHO PUL HODINY BRECELA NEZ BYCH SI TO DALA NA BLOG ALE URCITE NEJAKE VECI ZKOPIRUJU..

POKUD TI TO NEBUDE VADIT..

POKUD CHCES JUKNI SE SEM..JE TO MUJ BLOG..

http://wordlife.blog.cz/rubriky/zamyslete-se

3 Andrea(autorka blogu) Andrea(autorka blogu) | Web | 16. července 2007 v 9:03 | Reagovat

no,asi silnou povahu moc nemám,protože když jsem si to četla měla jsem slzu v oku a pak jsem prostě neodolala to sem nedát,lidi si musí uvědomit co se děje!

4 Smutne pribehy Smutne pribehy | 16. července 2007 v 10:04 | Reagovat

V nejtěžším opuštěn

Jsem německý ovčák a už jsem v psím důchodovém věku.

26.8.2004 mě můj páníček brzo ráno probudil do každodenní bolesti mých nohou. O mou nemoc se vůbec nestaral. Mám totiž těžkou artrózu. Odvezl mě k Dlouhé louce, která je vedle psího útulku. Vysadil mě, přivázal k lampě a odjel.

Lehl jsem si tu a po pár hodinách okolo mě šel nějaký dědeček, promluvil na mě a po chvilce mě odvázal. Pomaličku mě dovedl do útulku, kde jsem si opět okamžitě bolestí lehnul. Pracovnice útulku mi donesly pití a také něco k jídlu, ale jíst se mi vůbec nechtělo, protože jsem si hned vzpomněl na jídlo, jaké jsem dostával od páníčka. Byly to nějaké zbytky a také jsem podle toho vypadal. Měl jsem chuť tak akorát odpočívat a moc se nehýbat, aby mě nohy nebolely ještě víc. Odpoledne mě přišla pracovnice vzbudit a také mi řekla, že už mám nové jméno. Rhody. Poté mě odvedla za paní veterinářkou a ta mi píchla injekci a něco na mě stříkala. Stálo to za to, protože mě nožičky už tolik nebolely a většina blech, kterých nebylo málo, přestala kousat. Bylo mi lépe.

Ale hned další den jsem šel na chvilku ven, abych se vyčůral a zjistil jsem, že už i to je pro mě obtížné. Jakýkoliv pohyb mých nohou bolel. Proto za mnou do kotce přišel pan veterinář a opět mi píchnul injekci, po které nohy tolik nebolely.

29.8. večer, když jsem usínal, mi bylo nějak zvláštně. Možná proto, že jsem se už ráno neprobudil. Umřel jsem jak nemocí, tak stářím. Nyní můžu s ostatními pejsky běhat v psím nebíčku a nic mě při tom nebolí.

Lidská krutost

Jsou mi 4 měsíce a jsem kříženec německého ovčáka.

4.1.2004 jsem byl odveden svým majitelem (jestli se mu tak dá říkat) do zasněženého lesa. Myslel jsem, že jdeme na velkou procházku i přesto, že jsem měl jeho vinou velmi nemocné nohy a klouby, ale on mě místo toho přivázal ke stromu a rychle odešel. Po chvíli jsem začal mrznout, protože byla opravdu velká zima.

Nejspíš si myslel, že to bude můj konec, ale naštěstí k večeru šli okolo nějací lidé a uviděli mě. Odvázali mě od stromu a polozmrzlého odvezli do útulku. Tam mě pracovníci útulku pořádně nakrmili (to můj páníček moc často nedělal, protože jsem byl chodící kostřička) a začali mě léčit. Také jsem dostal nové jméno - Lesánek.

Po dvou úspěšných měsících léčení mých nohou a pobytu v útulku se sem přišla podívat paní, která byla tak hodná, že si vybrala právě mě, i když jsem nebyl ještě úplně vyléčen.,

Paní, která si mě vzala, studovala totiž veterinu a uměla se o mě postarat. Teď se mám moc dobře, dostávám dobré jídlo, můžu se kdykoliv proběhnout a vůbec mě při tom nebolí nožičky.

5 Ako si mohol? Ako si mohol? | 16. července 2007 v 10:06 | Reagovat

Autor: Jim Willis

Keď som bola šteniatko, zabávala som ťa svojím šantením a rozosmievala som ťa. Nazýval si ma svojím dieťaťom a napriek mnohým rozkúsaným topánkam a niekoľkým "zavraždeným" vankúšom som sa stala tvojím najlepším priateľom. Vždy, keď som bola zlá, pokýval si nado mnou prstom a spýtal si sa: "Ako si mohla?!" - ale nakoniec si mi vždy odpustil, zvalil si ma na chrbát a poškrabkal na bruchu.

Moja výchova k čistotnosti trvala trochu dlhšie, než si predpokladal, lebo si bol hrozne zaneprázdnený, ale spolu sme to zvládli. Pamätám si tie noci, keď som bola pritúlená v posteli k tebe, načúvajúc tvojim tajomstvám a snom a verila som, že život proste nemôže byť lepší. Chodili sme na dlhé prechádzky, behali sme v parku, jazdili v aute, zastavili sa na zmrzlinu (mne si dal len kornútok, lebo vraj zmrzlina nie je dobrá pre psov) a driemala som na slnku, keď som čakala na tvoj príchod domov na sklonku dňa. Postupne si začal tráviť viac času v práci a na svojej kariére a viac času si venoval hľadaniu ľudského partnera. Čakávala som na teba trpezlivo, utešovala ťa, keď si mal zlomené srdce a bol si sklamaný, nikdy som ti nevyčítala zlé rozhodnutia, vždy som nadšene vítala tvoj príchod domov a tešila som sa s tebou, keď si sa zamiloval.

Ona, teraz tvoja žena, nie je "psíčkar" - ale aj tak som ju privítala v našom dome, snažila som jej prejaviť svoju náklonnosť a poslúchala som ju.

Bola som šťastná, pretože ty si bol šťastný. Potom prišli bábätká a ja som bola vzrušená spolu s tebou. Fascinovala ma ich ružovosť, ich vôňa a tiež som sa chcela o ne starať. Ale ty a ona ste sa obávali, že by som im mohla ublížiť a ja som trávila väčšinu času vyvretá v inej izbe alebo v klietke. Och, ako som ich chcela ľúbiť, ale stala som sa "zajatcom lásky". Ako vyrastali, stala som sa ich kamarátkou. Vešali sa na moju srsť a ťahali sa za ňu hore na svoje vratké nožičky, pchali mi prstíky do očí, skúmali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala som to všetko okolo nich a ich dotyk - pretože tvoj dotyk bol teraz taký zriedkavý - a keby bolo treba, bránila by som ich vlastným životom. Vkrádala som sa do ich postelí a načúvala ich trápeniam a tajným snom a spolu sme čakali na zvuk tvojho auta na prístupovej ceste. Bývali časy, že keď sa ťa iní spýtali, či máš psa, ty si vytiahol z peňaženky moju fotku a rozprával si im o mne príbehy. V posledných rokoch už len povieš "áno" a zmeníš tému.

Už nie som "tvoj pes", ale "iba pes" a rozčuľujú ťa všetky výdavky na mňa. Teraz máš veľkú pracovnú príležitosť v inom meste a ty a oni sa budete sťahovať do bytu, kde nie je dovolené držať zvieratá. Urobil si správne rozhodnutie pre svoju rodinu, ale boli časy, keď ja som bola tvoja jediná rodina. Bola som vzrušená z cesty autom, kým sme neprišli k zvieraciemu útulku. Bolo tam cítiť psy a mačky, strach a beznádej. Vyplnil si papiere a povedal: "Viem, že jej nájdete dobrý domov." Pokrčili ramenom a venovali ti bolestný pohľad. Poznali reálnosť umiestnenia psa v strednom veku, aj keď je s "papiermi". Musel si vyprostiť prsty tvojho syna z mojho obojku, keď kričal "Nie, tatko! Prosím, nenechaj ich zobrať môjho psa!" A ja som mala o neho starosť; a akú lekciu si mu to práve dal o priateľstve a vernosti, o láske a zodpovednosti a o úcte k celému životu? Rozlúčil si sa mnou tľapnutím po hlave, vyhol si sa môjmu pohľadu a zdvorilo si odmietol zobrať si môj obojok a vodítko. Ponáhľal si sa, lebo si mal nejaký termín... a teraz mám jeden aj ja.

Keď si odišiel, tie dve milé panie povedali, že si pravdepodobne o všetkom vedel niekoľko mesiacov dopredu a neurobil si žiadny pokus nájsť mi nový domov. Potriasli hlavou a povedali "Ako to mohol?" Venujú nám tu v útulku toľko pozornosti, koľko im to ich nabitý rozvrh dovolí. Kŕmia nás, samozrejme, ale moja chuť k jedlu sa stratila už pred mnohými dňami. Najprv som vyskočila a ponáhľala sa ku vchodu vždy, keď niekto prechádzal okolo môjho kotca, dúfajúc, že si to ty - že si zmenil názor - že to celé bol len zlý sen... alebo som dúfala, že to bude aspoň niekto, kto sa o mňa zaujíma, niekto, kto ma zachráni. Keď som si uvedomila, že nemôžem súperiť o upútanie pozornosti so šantením šťastných šteniat, neuvedomujúcich si svoj osud, ustúpila som do najvzdialenejšieho kúta a čakala som.

Začula som jej kroky, keď pre mňa prišla na konci jedného dňa a kráčala som za ňou pozdĺž uličky do oddelenej miestnosti. Veľmi tichá miestnosť.

Dala ma na stôl, poškrabkala za uchom a povedala mi, aby som sa nebála. Srdce mi búšilo v predtuche toho, čo príde, ale miešal sa v tom aj pocit úľavy. Zajatec lásky odišiel v priebehu dní. Ako to už mám v povahe, viac som sa starostila o ňu. Bremeno, ktoré nosí, ju hrozne ťaží, a ja to viem rovnako, ako som rozoznala každú tvoju náladu. Jemne mi stiahla prednú nohu a slza stiekla dolu jej lícom. Oblizla som jej ruku rovnako, ako som teba zvykla utešovať pred mnohými rokmi. Odborne vsunula ihlu do mojej žily. Zacítila som pichnutie a studenú tekutinu prúdiacu do môjho tela, ospalo som si ľahla, pozrela som sa do jej milých očí a zamrmlala som "Ako si mohol?" Možno pretože rozumela mojej psej reči, povedala: "Je mi to tak ľúto." Potľapkala ma a náhlivo vysvetľovala, že je to jej práca zabezpečiť, že pôjdem na lepšie miesto, kde ma nebudú ignorovať, týrať ani zanedbávať, a kde sa nebudem musieť brániť - miesto plné lásky a svetla, tak odlišné od tohto miesta na Zemi. A s posledným zvyškom mojej energie som sa ju snažila presvedčiť zavrtením môjho chvosta, že moje "Ako si mohol?" nebolo myslené na ňu. Bolo to určené tebe, môj milovaný pane, na teba som myslela. Budem na teba myslieť a čakať navždy. Kiež by ti každý v tvojom živote preukázal takú vernosť.

Koniec.

Poznámka autora:

Ak vám článok "Ako si mohol" vohnal slzy do očí tak ako mne, keď som ho písal, je to preto, lebo je to príbeh zložený z osudov miliónov zvierat, ktoré umierajú každý rok v amerických útulkoch. Vítaná je snaha všetkých, čo by chceli článok ďalej šíriť pre nekomerčné účely, pokiaľ pripisujú poznámku s autorským právom.

Prosím, použite ho na vzdelanie ľudí na svojich stránkach, časopisoch, na informačných tabuliach útulkov a vetrinárnych ošetrovní. Privítam zaslanie kópií časopisov, ktoré vytlačia "Ako si mohol?" na hore uvedenú adresu. Dajte verejnosti vedieť, že rozhodnutie pridať do rodiny zviera je dôležité rozhodnutie do života, že zvieratá si zaslúžia našu lásku a citlivú starostlivosť, ža nájdenie vhodného náhradného domova je vašou zodpovednosťou, že spolky na ochranu zvierat vám môžu dať dobrú radu a že každý život je cenný. Prosím, pridajte svoje úsilie k zastaveniu zabíjania, a podporte kampaň za sterilizáciu v prevencii množenia nechcených zvierat.

6 piratka piratka | Web | 16. července 2007 v 11:20 | Reagovat

Ak ces mozes si to tam hodit :-)

7 Verča Verča | Web | 17. července 2007 v 9:45 | Reagovat

Ahoj na mém blogu začíná petice proti týrání zvířat zapoj se i ty

8 cmuky cmuky | E-mail | 31. října 2008 v 23:43 | Reagovat

neukazuje mi zaidny obrazok!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama